Tzar: The Burden of the Crown je fantasy real-time strategie od bulharských Haemimont Games AD, která vyšla v roce 2000, a přinesla nám takovou směs obšlehnutých nápadů slavnějších bratříčků, jako byly Dune II, Age of Empires či WarCraft 2. Avšak do, v té době, veleoblíbeného žánru strategií přinesla i svou špetku inovace ve formě levelujících a itemy sbírajících hlavních postav.

Uznávám, že nadpis může znamenat spoustu věcí, ale v dnešním povídání se chci zamyslet především nad hrami, respektive filmy a seriály pro dospělé. A teď tím nemyslím přímo kategorii porna, pokud se snad někdo začal těšit. 😃

Přátelé, dnes tady mám zase trochu blogískování, a jako téma jsem zvolil velmi obsáhlou sérii Need for Speed. K tomuto tématu tady navíc mám Need for Speed: Underground 2 pro konzoli PS2, o který se s jedním z Vás rád podělím ve formě soutěže na mém FB.

Tak jsem se zase tak trošku zamyslel a uvažoval jsem právě nad tím, jaké hry mám já osobně vlastně nejradši. Obecně mám rád asi téměř všechny žánry, takže se to liší hra od hry, ale přesto je pravda, že kdybych si měl vybrat, tak nemohu jinak, než zvolit RPG a případně ještě survival, jak ho nastartoval Minecraft.

Videohry by se měly samozřejmě zakázat, protože je to jen samé násilí, střílení, zabíjení a já nevím co všechno. Co takhle si jednou zahrát i něco mnohem přijatelnějšího a tak nějak korektnějšího pro všechny?

Hraní na našlapaném PC nebo na nějaké konzoli pěkně z pohodlí gauče, to je jedna z nejhezčích životních kratochvílí. Co ale hraní v čekárně, ve vlaku či na záchodě?

Dneska jsem ze své skromné sbírky vytáhl první dva díly kultovní strategie The Settlers, což je série, která na mě kdysi na konci devadesátých let udeřila úplně zčistajasna právě svým druhým pokračováním. Nebyla to láska na první pohled, ale spíš až na druhý, protože jsem se do toho prvně musel dostat, jak to bylo celé netradiční. Žádný další díl už mě ale tolik nenadchl a snad s výjimkou čtyřky vlastně ani moc nezajímal.

Přátelé, dnes bych rád připomněl jeden titul, který mám umístěný ve svém soukromém žebříčku mezi těmi absolutními top kousky. Je to skutečně vybraná společnost, jež k datu článku čítá pouhých devět her. Tedy pouze devíti hrám jsem v životě udělil známku 10/10. Zároveň jsem k tomuto připravil mé historicky první video, tak prosím mrkněte, a já doufám, že se vám bude líbit. 🙂

Vzpomínám na mládí, kdy jsme ve virtuálním světě mohli střílet démony, emzáky a hlavně nácky na tisíc způsobů, a já mezi tím vším strašně toužil i po těch, z filmů oblíbených, přestřelkách mezi kovboji a indiány. Všechna ta westernová městečka, lesy či prérie, bizoni, vlaky a dostavníky, banditi, šerifové, to pro mě vždy mělo jistou romantiku, a já to prostě chtěl i ve hrách. Dnes už konečně je co hrát, ale není toho mnoho.

Některé casual tituly by se daly označit pouze za takové drobné minihry, které od hráče nic moc nevyžadují, a jiné jsou zase postavené jako celá kompilace miniher, které tak tvoří celou hratelnost titulu. Ale co když jsou minihry součástí titulů velkých a slouží tam jako takový doplněk či ozvláštnění nebo zkrátka na odreagování od té "náročné" hratelnosti?

Také jste si někdy uvědomili, stejně jako teď já, že často vzpomínáte na ty časy, kdy tráva byla zelenější, hry lepší či těžší a rozhodně dělané s větší láskou než teď, a přesto jste je nikdy nedohráli? Nezasloužily by si to, když tedy tak zásadně formovaly naše dětství a nikdy už na ně nezapomeneme?

Když jsem byl mladší, tak jsem si vždycky velmi přál vidět své oblíbené hry také ve filmovém zpracování. Třeba takový Gothic je můj sen dodnes. Ale setkávám se i s názorem, že je lepší to obecně nedělat, a nekazit si tím onen výjimečný zážitek. Já tento názor nesdílím a zkrátka vždy se rád podívám na nějaký další počin. Vždycky to přece můžu vypnout a vrátit se raději ke hře. Ale je vůbec z čeho vybírat?

Herní médium za těch pár dekád existence vyrostlo do takové míry, že i filmový průmysl před ním začíná blednout. Ovšem nejde jenom o celkovou popularitu a peníze, ale také o celkové vypravěčské umění a předávání silných emocí. Podívejte se se mnou na některé příklady her, kde se i filmaři mají hodně co učit.

Vesmírné simulátory jsou žánrem, ke kterému je asi potřeba tak trochu najít cestu, a rozhodně není pro každého. Dokonce i já jsem to v mládí považoval za nějakou podivnost, a přitom je to dnes jeden z mých nejoblíbenějších herních zážitků. Jenomže stále hledám ten jeden titul, který bude vládnout všem. Snad nikde jinde mě nemrzí víc, když nějaká hra má to a jiná zas tohle. Já chci všechno v jedné!

Skyrim je v době psaní článku prozatím poslední díl veleúspěšné série, který se ale i po více než dekádě stále těší obrovské oblibě. Vyšlo nespočet různých reedic a jednou si ho snad budeme moci zahrát i na zubním kartáčku, podobně jako legendární Doom.😀

The Elder Scrolls IV: Oblivion - to byla rozhodně jedna z těch her, o kterých se v době vydání říkalo, že v ní půjde dělat úplně všechno, a zároveň snad máloco vypadalo už z obrázků tak fotorealisticky. Byl to skutečně onen splněný sen?

Když už jsem minule nakousl ty otevřené světy a na FB jsme řešili sérii Gothic, asi bych k tomu rovnou připojil i tohle téma, protože právě The Elder Scrolls v mém herním životě sehrály také velmi zásadní roli.

Máte rádi takové hry? Já docela jo, a přemýšlel jsem, které bych mohl vyzdvihnout. Hlavou mi samozřejmě prolétlo hned několik zvučných jmen, ale vybrat jednu nebo dvě bylo nakonec těžší než jsem si myslel. Takže jich zmíním víc. 😃

Také si pamatujete časy, kdy videoherní otevřené světy, jak je známe dnes, ještě zdaleka neexistovaly? Pojďte si se mnou zavzpomínat, jaké to bylo, když jsme ještě museli snít o tom všem, co bychom ve hrách chtěli dělat, a kde všude bychom se chtěli toulat. V dnešní přesycené době, kdy otevřenost světů začíná notně unavovat, je fajn vrátit se do časů omezených možností, ale neomezné fantazie.