Já a The Elder Scrolls - vzpomínka na Morrowind

Předně musím říct, že mě bohužel minuly první dva díly této série, tedy Arena (1994) a Daggerfall (1996), což mě velmi mrzí, ale když jsem je před pár lety zkoušel, už to prostě nezafungovalo. Ten, kdo to zažil v době vydání, na to bude ale určitě koukat jinýma očima než já dnes (Klidně se podělte o své zážitky z těchto dílů). Pro mě tenhle luxusní svět tedy začal „až“ třetím dílem z roku 2002, který nese pro mě velmi libozvučný název – Morrowind.

The Elder Scrolls se odehrává ve fantasy světě, konkrétně tedy na planetě Nirn, a ještě konkrétněji na kontinentě Tamriel. Až na první dva díly se každý další odehrává v jedné z provincií tohoto kontinentu, nebo alespoň v její části. Nechci úplně popisovat jasné věci, ale chci říct, že se mi na tom celém líbí právě to, že je celý tento svět detailně promyšlený, včetně historie, náboženství, kultur, písma atd. Díky tomu je pro mě velmi uvěřitelný.

Já osobně strašně rád vzpomínám právě na to moje první seznámení s touto sérií, což se tedy stalo na císařské lodi, převážející vězně na ostrov Vvardenfell v Morrowindu. Jakýsi tajemně mluvící temný elf, jménem Jiub, mě probudil do jednoho z největších dobrodružství mého herního života.

Hned úvodní lokace – malá vesnička Seyda Neen se mi nesmazatelně vryla do paměti, a cítím obrovský nával nostalgie pokaždé, když Morrowind znovu spustím. Donutilo mě to dokonce zakoupit i The Elder Scrolls Online, když v něm byl datadisk s Morrowindem, a to jinak onlinovky spíš vynechávám. Prostě Vvardenfell už mi z hlavy nikdo nikdy nevymaže.

Dodnes si pamatuji, jak to celé probíhá, tvorba postavy, podpis propouštěcích papírů od samotného císaře Uriela Septima VII., páčení prvního zámku, nalezení magického prstenu v sudu, na který se vás hned ptá jistý elf Fargoth. Prsten jste mu mohli dokonce vrátit a pak si jen počkat na nedalekém majáku, až si jej půjde schovat do dutého pařezu, čímž svou skrýš vyzradí, a vy jste si pak mohli všechno pěkně znovu vzít. Vzpomínám si, jak mě na tohle právě jeden můj kamarád přivedl, protože hra vás žádnou značkou rozhodně nepřivedla na nic. A takhle to bylo se vším. Čeká tě Caius Cosades ve městě Balmora, ptej se na něj v hospodě U Jižní zdi. Jak se tam dostaneš, je tvůj problém. Je to severozápadně odsud, koukej se po cedulích. To se mi právě ale hrozně líbilo. Dostanete instrukce a dál si poraďte. Anebo si dělejte, co sami chcete, což byla minimálně v mém mladším věku moje hlavní herní náplň, protože v příběhu jsem prostě nevěděl, jak dál. Na to jsem musel trochu dozrát. Ve hře jsou ale různé cechy a hromady vedlejších úkolů, takže nuda se nedostavila prostě nikdy. Téměř všechno navíc můžete sbírat a různě si vystavovat ve vlastním domku, který se sice nedal ještě koupit, ale dal se prostě zabrat nebo přidat skrze modifikace. Taky se mi hrozně líbilo, že zbroje se skládaly z jednotlivých částí, a mě zkrátka hrozně bavilo je kompletovat. Při každém rozehrání jsem pak velmi brzy zamířil na severní ostrůvek, kde je taková malá vesnička Dagon Fel, a tam jsem pokaždé v jedné chatrči chladnokrevně zabil jejího majitele, abych se tam sám mohl nakvartýrovat. 😀 V Morrowindu to holt nebyl problém, pokud vás nikdo neviděl. Mrtvola se nechala pěkně zmizet a pohoda. A když už jsem zmínil toho kamaráda, tak to on mi taky tenkrát řekl, ať zkusím chodit nahej na veřejnosti… No tak jsem to samozřejmě zkusil. 😀 Úplně jsem koukal, jak na mě NPC nelibě reagovaly. Ten kamarád nebyl tak divnej, jak se teď zdá, ale taky mi poradil, ať kouknu do městečka Suran, protože je tam dům s červenou lucernou - no super, díky kámo. 😀

Morrowind ale samozřejmě měl i své mouchy, jako například v době bez SSD disků otravné a skutečně citelné načítání další části mapy nebo loadingy při příchodu a odchodu z budov (ty nám Bethesda hojně naděluje dodnes). Měl samozřejmě i bugy, ale přesto na svou dobu nabízel ohromné možnosti a já dodnes nechápu, jak se to mohlo vejít na jedno jediné CD.

Každopádně celá domovina temných elfů dýchala úžasnou a zvláštní atmosférou, podpořenou parádním soundtrackem. Aby toho nebylo málo, tak nám Bethesda později nadělila ještě dva výborné datadisky – Tribunal a Bloodmoon. Tribunal se odehrával v hlavním městě Morrowindu, tedy v Mournholdu na pevnině, a Bloodmoon pak přidal chladný ostrov Solstheim, který byl domovem Skaalů, tedy jisté odnoži Nordů. Oba datadisky přidávaly mnoho zajímavého obsahu, třeba možnost proměny ve vlkodlaka, a já tedy musím říct, že zrovna Bloodmoon si mě získal hodně. Solstheim bylo vážně zajímavé a velmi drsné místo. Už jen pomáhání s problémy císařské posádce v pevnosti Frostmoth bylo vážně super. O to větším zážitkem pro mě bylo později ve Skyrimu se na toto místo vydat o dvě stě let později. Kdo nehrál Morrowind, tak rozhodně nemohl cítit při návštěvě Solstheimu to, co já. Nehráli jste Morrowind? Pak pro vás ani Raven Rock asi nic neznamená. 😉

Celkově bych tedy řekl, že Morrowind měl docela nápadité úkoly, a hlavně se ještě nesnažil být přehnaně epický, což zkusil později Oblivion, a podle mě to na konci bylo úplně mimo, ale o tom příště.

Vážně… miluju Morrowind… Ten díl, kde ještě neexistoval zpohodlnělý fast travel odkudkoliv, ale pouze formou Bahnoměrek (Silt Striderů) nebo teleportů mágů. Ten díl, kde jste si na vše museli přijít a vše si najít. Ten díl, kde jste po vstupu do vody měli okamžitě slaughterfish zakousnutou v zadnici. Ten díl, kde vás denní slunce začalo podivně pálit, a vy jste neměli ponětí, proč. Ten díl, jehož kultura a architektura byla stejně podivná jako místní fauna. Ten díl, který dokázal vzbuzovat i zvláštní respekt a nechuť malého chlapce přibližovat se příliš k Rudé hoře. 😀 Prostě Morrowind – nejlepší díl? Ano, ale úplně stejně jako ty dva následující.

Robbajz - 28.10.2023