RPG je nejlepší žánr.

Tak jsem se zase tak trošku zamyslel a uvažoval jsem právě nad tím, jaké hry mám já osobně vlastně nejradši. Obecně mám rád asi téměř všechny žánry, takže se to liší hra od hry, ale přesto je pravda, že kdybych si měl vybrat, tak nemohu jinak, než zvolit RPG a případně ještě survival, jak ho nastartoval Minecraft.

Ale přemýšlel jsem právě nad tím, jak se to u mě takhle vlastně stalo, protože já rozhodně nepatřím do té, řekněme osmdesátkové školy krokovacích dungeonů. Já totiž začal s hrami jako dítě v devadesátkách, a asi úplně první hra, kterou jsem v životě viděl, byl Wolf 3D (tehdy snad nikdo neřekl Wolfenstein. 😃)

Celé moje dětství jsem tedy vlastně nejvíc hrál Wolfa, Dooma, Duka, Quaka, samozřejmě plošinovky jako Commander Keen (každý říkal "Ken"), Prehistorik, Prince of Persia (každý říkal jen "Princ", protože jiný princ neexistoval) a mnoho dalších... Je ale fakt, že tehdy jsme hráli prostě to, co se k nám dostalo a ne vyloženě to, co bychom chtěli. Tedy alespoň já a moje bublina to takhle měla. To byla ještě doba, kdy jsme šmelili věci na disketách a jako mafiáni si domlouvali schůzky s klukama z 5.B..., protože měli cheaty na Duka, za což jsme jim nabídli cheaty na Dooma (to je jen příklad. 😃)

Celkově bych ale neřekl, že her bylo málo. Nebo jako měl jsem jich pár desítek narozdíl od dnešních stovek, ale šlo hlavně o dostupnost, která je dnes samozřejmě úplně bezprecedentní. Ale zkrátka měl jsem jen to, co jsem dokázal sehnat, co dovezl strejda nebo co dostal kámoš a co šlo v místním obchůdku později nechat „přepálit“ za pár desítek korun. 😃 To byly pěkně undergroundové časy…

No nicméně moje herní začátky byly převážně v duchu „doomovek“, přičemž střílečky jsou pro mě dnes vlastně skoro nejokrajovější žánr. Třeba reboot Doomu jsem nikdy nehrál a asi ani nikdy nebudu. Neříkám, že si někdy nezahraju střílečku, ale vlastně už jen minimálně a určitě ne nějakou tu frenetickou řežbu. Potřebuju asi něco víc. Přitom tenkrát jsem to hrál fakt hodně. Pamatuju si, jak mi kámoš poprvé ukázal Soldier of Fortune… Sakra to tehdy bylo něco. Nebo Medal of Honor: Allied Assault – to si taky občas znova projdu.

Ale jinak musím říct, že i když mi poprvé učarovalo také setkání s RTS, což tehdy byl první Red Alert, a já čuměl jak puk, že můžu všem těm panáčkům zadávat rozkazy, tak největší „wau“ efekt pro mě bylo až první setkání s RPG.

Než řeknu, které RPG to bylo, tak ještě zmíním, že jsem fakt nikdy předtím nehrál krokovácí dungeony ani žádné JRPG. V devadesátkách se to ke mně asi nedostalo anebo jsem byl ještě moc malý, protože jsem ročník 90, takže jsem možná nechápal ty principy a taky jsem neuměl anglicky. Tím pádem k tomu nemám ten vztah a nostalgii, a proto mi JRPG nic neříká ani dnes.

Tak, a teď chci ještě zmínit, že krátce před prvním RPG jsem taky poprvé v životě viděl point & click adventuru (zřejmě asi zase kvůli češtině), a tou byl první Polda z roku 1998. Mluvím o tom z toho důvodu, že si živě vzpomínám, jak mi učarovalo, že v té hře můžu já sám vybrat, co které postavě chci říct. Je to vtipný, ale fakt to na mě udělalo strašný dojem, a proto si to tak pamatuju. Chápejte… celé dětství jsem střílel všemožné démony a nikdo se mě na nic neptal. 😃 A najednou já můžu vybrat, co tomu panáčkovi řeknu??? Skvělý!

(Btw. pro všechny korektoněcodementy a jiné erudované výzkumníky: Celé dětství jsem ve hrách porcoval démony, emzáky, teroristy, koukal jsem na horory, akčňáky a jiné "závadnosti" a jsem nejméně násilnická duše široko daleko.)

Odtud už to byl samozřejmě jen krůček k mému prvnímu RPG, kde jsem mohl taky samozřejmě vybírat, co komu řeknu, ale taky to byla „plnotučná“ hra i po té čistě hratelnostní stránce a svobodě pohybu. Tím titulem nebylo nic jiného než první Gothic, což je samozřejmě láska na celý život. Především pak první a druhý díl (později první Risen). Neříkám, že ty hry byly bezchybné, ale v závěsu samozřejmě ještě s Morrowindem to byly právě tyhle hry, které mi ukázaly mou celoživotní vášeň.

Jasně že miluju ty skvělý příběhy a možnost se rozhodovat ve své roli, ale už tenkrát mi také dělala radost ta hra na život ve hře. Měl jsem v Gothicovi svou chajdu, v Morrowindu svůj dům, mohl jsem si tam sbírat harampádí apod. To je něco, co mám prostě rád, a s tím se dnes právě pojí i ty survivaly, které s „žitím“ zase ještě hlouběji pracují. Jinak já mám na RPG samozřejmě rád i piplání postavy milionem bodíků do statistik, ale prostě významnější je pro mě asi ten svět, možnost voleb a hraní své role.

Pak už jsem zpětně tedy hrál i Fallout nebo třeba Planescape: Torment apod., ale to jsou hry, které zase zprostředkovávají ten zážitek trochu jinak, jde tam o ten děj, body, volby... Mám to strašně rád, ale prostě tak nějak jinak. Možná proto bych ani nedokázal dát vedle sebe Fallout 1 a Fallout 3. Miluju obě ty hry, ale každou úplně jiným způsobem. Nesouhlasím tedy s fanoušky originálu, že Fallout 3 je špatný. Podle mě je skvělý, jen zapomeňte, že je to něco jako Fallout 1. Prostě není. Možná to ani není dobré RPG ve smyslu bodů a ovlivňování pomocí voleb (to fakt vůbec ne). Ale vžití se v rámci světa do té postapo role, to pro mě bylo velmi silné a užil jsem si tam stovky hodin.

RPG je pro mě každopádně tím nejlepším herním žánrem, protože tyhle hry mi zkrátka umožňují zažít něco silného mimo naší realitu. A třeba i takový Skyrim může graficky vypadat, jak chce, a přesto se k němu budu vracet minimálně tak dlouho, než ho překoná jeho nástupce. A to zrovna není úplně ta super příběhovka, ale je to prostě hra, jež mě nechá si hrát svou roli ve světě, který mě baví.

Jak to máte vy? Máte rádi RPG? A co vás k tomu táhne? Baví vás laborování nad bodíky nebo spíš nějaké to vcítění se do role a průzkum světa? Vzpomenete si na první hru, která vás k tomuto žánru přikovala?

Robbajz - 18.5.2024