← Všechny články

Já a hororové hry

Já a hororové hry

Když se ohlédnu do dětství, tak mi hned na mysl vyvstane moje vůbec první setkání s tímto žánrem, a to nebylo nic jiného než první Alone in the Dark z roku 1992, v němž později čerpal inspiraci i Resident Evil. Tenkrát jsem samozřejmě vůbec nevěděl, o co jde a co mám dělat, takže jsem tak bloudil strašidelným domem a bál se psů, kteří okny proskakovali dovnitř. Mnohem děsivější vzpomínku však mám na první díl Aliens vs. Predator z roku 1999. Ten jsem za mariňáka vážně nedával a hru jsem musel vypínat vždy po pár minutách neustálého pípání detektoru pohybu.

Fotografie 1 k článku Já a hororové hry Fotografie 2 k článku Já a hororové hry Fotografie 3 k článku Já a hororové hry Fotografie 4 k článku Já a hororové hry

Těch her je dodnes samozřejmě velká hromada. Některé byly více akční, jiné méně, něco byly spíše adventury atp. Vedle zmíněných Alone in the Dark a Resident Evil každý určitě slyšel o Silent Hill nebo třeba o tvorbě studia Frictional Games (Penumbra, Amnesia, Soma).

Já za sebe musím říct, že mám nejradši vyloženě lekačky. Funguje to tak u mě i ve filmech, takže mám radši spíš duchařiny než masakry, kterých se prostě nebojím. Mezi mé osobní silné herní zážitky tedy určitě řadím pár nepříjemných chvil s Almou ze střílečky F.E.A.R. Ale dojem na mě rozhodně udělala i hra s názvem Layers of Fear, která většinu lekaček chystá vždy za vaše záda, což bylo povedené.

Fotografie 5 k článku Já a hororové hry Fotografie 6 k článku Já a hororové hry Fotografie 7 k článku Já a hororové hry Fotografie 8 k článku Já a hororové hry

Naopak bych řekl, že hry od zmíněných Frictional Games mě hodně děsily jen ze začátku... Stejně tak podobně laděný Outlast. Jde o to, že celý zážitek tvoří vaše bezbrannost a hlavně přirozený strach z neznáma. Především Amnesia poměrně dlouho staví atmosféru, a přitom dlouho nic neukáže, což miluju. Jenomže Amnesia později spadne tam, kde je Outlast už po půl hodině. Odhalí karty, ukáže nepřítele a nechá vás si na něj zvyknout, protože ho staví do cesty na každém rohu. AI sice podvádí a přemisťuje ho, kam je třeba, ale vy už po nějaké době prostě víte, co můžete čekat, a víte, že se dá docela snadno utéct. V tomhle se teda dost zlepšily v Somě, kde už tyhle chvíle dávkovali mnohem přiměřeněji a myslím, že to celkovému zážitku prospělo.

Fotografie 9 k článku Já a hororové hry Fotografie 10 k článku Já a hororové hry Fotografie 11 k článku Já a hororové hry Fotografie 12 k článku Já a hororové hry

V tomhle duchu mi asi víc sedl Alien: Isolation, který mi jen v úplném závěru připadal už trochu natahovaný, ale jinak to byla solidně nepříjemná zkušenost v tom dobrém slova smyslu. Navíc vetřelce občas vystřídali také androidi, takže tam bych řekl, že ten strach u mě vydržel déle. Také první díl Dead Space bych zařadil mezi dobré horory toho masakrového typu a naopak mě vůbec nebavil The Evil Within.

Každopádně musím ještě zkusit další Layers of Fear a koukal jsem ještě na Visage, tak uvidíme. 🙂

Starší článekOtevřené světy a hraní si ve hráchČíst dál →Novější článekJá a The Elder Scrolls - vzpomínka na MorrowindČíst dál →Archiv RobbajzoneProhlédnout všechny článkyZpět na přehled →
Zvětšená fotografie z článku