Nedohrané tituly se speciálním místem v srdci

Původně jsem se chystal napsat nějaké povídání o starých 2D plošinovkách, a přitom mi tak došlo, že v mém srdci z dětství figuruje docela dost her, které nějakým způsobem považuji za naprosto zásadní, a přitom jsem je nikdy nedohrál.

Samozřejmě, že existují hry, které prostě nedohrajeme, protože nás třeba vůbec nebaví, nebo nás přestanou bavit někde v jejich průběhu, jenomže takové většinou asi hodíme za hlavu a zapomeneme na ně. Přesto ale při nějakém vzpomínání často opakuji názvy, které považuji za kultovní, v mé herní historii opravdu významné, a přitom jsem je vlastně nikdy nedohrál, a to tak, že některé ani zdaleka.

Hned z kraje mě takhle napadá třeba stařičký Prince of Persia, který původně vyšel v roce 1989 na Apple II, a později se podíval také na PC, Amigu a mnoho dalších strojů. V devadesátkách byl tak i u nás takřka na každém počítači, takže ho hrál každý, kdo se o to jen trochu zajímal. Ale kdo ho vlastně dohrál do konce? Já si ze svého okolí pamatuji snad jen jednoho jediného kamaráda, který kdy došel až na konec. Sám jsem se přitom s vypětím sil dostal do jedenáctého levelu, který už jsem neprošel. Celkem jich bylo myslím dvanáct, takže docela dobrý... Každopádně si vzpomínám, jak jsme tenkrát ve škole řešili hned ten třetí level: „Jak se dá sakra zabít ten kostlivec?“. 🙂

Můžu ale pokračovat dál. Co třeba Prehistorik 2 z roku 1993? Vůbec nikdy jsem nehrál jedničku a ani si nepamatuju, že by ji někdo z mého okolí měl. Přitom dvojku zase hrál úplně každý. Hráli jsme to pořád dokola snad milionkrát, ale nevzpomínám si, že bych to já nebo kdokoliv jiný dohrál celé. Matně si vybavuji takovou obří gorilu asi na konci třetího levelu, ale jestli jsem se za ni dostal, to už nevím. Určitě ale vím, že minimálně první dvě úrovně jsem hrál tisíckrát.

Nebo Golden Axe z roku 1989. To je další hra, která byla úplně všude. Hráli jsme ji dokonce i na dětském oddělení v nemocnici nebo třeba ve školní družině. Dnes už vím, že jsme nebyli daleko od konce a že to šlo dohrát dost rychle. No... stejně jsme úplně na konci nikdy nebyli, ať už jsem to hrál kdekoliv s kýmkoliv.

Těch her ale opravdu nebylo málo… Třeba Bio Menace, Commander Keen, Dangerous Dave, Oddworld: Abe’s Oddysee, Aladin, Contra, Super Mario, nebo klidně i první Driver, ať nejsem jen u plošinovek.

Všechny tyhle hry jsem vlastně nikdy nedohrál (Drivera už ano.😛), a přesto jsou pro mě naprosto nesmazatelné. Je to zvláštní. Možná to bylo jen tím, že jsme byli děti a neuměli jsme to, zatímco naši rodiče to někde tajně dohrávali v pracovní době? U svých dětí vidím úplně běžně, že nedohrávají hry. Je to tímhle? Nebo ty hry byly tak těžké? Dřív jsem si říkal, že dnes ty hry hned odepisují, protože je obrovský výběr, ale on vlatně ani tehdy nebyl malý...

Co si o tom myslíte? Dohráli jste všechny ty hry, které máte někde v sobě uložené jako ty největší klasiky? Možna by si to zasloužily. Asi to zkusím napravit, když jsou to pro mě takové modly...

No... anebo spíš ne. 🙂

Robbajz - 12.12.2023