Otevřené světy a hraní si ve hrách

Vzpomínám na své dětství v devadesátkách a vybavuji si, jak strašně jsem toužil po tom, abych v tom svém oblíbeném Duke Nukem 3D mohl jít i někam jinam, než kam mě pustili vývojáři. Pamatuji si také, jak jsem si v jednom levelu hrál na svou vlastní základnu. Byl to snad nějaký mrakodrap, už přesně nevím, ale vzpomínám si, že jsem vždycky nejprve vystřílel celý level, a poté jsem si na jednom oblíbeném místě ze všech stran nastražil takové ty laserové pasti, abych si mohl představovat, že jsem ve své pevnosti a nikdo se ke mně nedostane (skrytá touha po hrách typu 7 Days to Die 😃 ). Byla to zkrátka doba fantazie. Co mi nedala hra samotná, to jsem si prostě domyslel sám. Co mi také jiného zbývalo? Přemýšlel jsem i nad tím, proč jsem si takhle „hrál“ až v Dukovi a ne třeba už v Doomu, který jsem hrál mnohem dřív, a myslím, že to bylo už tím prostředím. V Duke Nukem 3D bylo totiž hodně interaktivních věcí – záchody, různé dveře a výtahy, a předně tedy realistické kulisy (v některých levelech).

Nechci samozřejmě tvrdit, že v té době už neexistovaly hry s otevřenými světy. Samozřejmě už tenkrát jich byly hromady, jenže to vím až teď zpětně. Vy, co si tu dobu pamatujete, mi určitě dáte za pravdu, že tehdy nebyl tenhle zábavní průmysl taková neomezená sámoška jako dnes. Zkrátka jsem o těch hrách nevěděl, protože všechno bylo dostupné pouze přes kanály typu: strejda dovezl disketu nebo CDčko, kámoš ve škole dostal skvělou hru k Vánocům… no a tak podobně. Je mi líto, že kvůli tomu jsem třeba vůbec neměl tušení, že existuje nějaký The Elder Scroll: Arena či Daggerfall. Já si prostě musel vystačit s Doomem, Duke Nukem 3D apod.

Když jsem například hrál Need for Speed 2, tak jsem úplně toužil vyjet někam pryč z té mapy, která vedla pořád dokola. Často jsem si také prostě hrál na něco úplně jiného než na závody. Prostě jsem se hned po startu otočil do protisměru a tak normálně jsem si jel… Občas jsem zastavil u nějaké budovy, jakože si tam chci něco koupit a tak. Samozřejmě později se ke mně dostal první Driver, takže jakmile jsem se konečně dostal z té prokleté podzemní garáže (kdo hrál, tak ví), dostal jsem hned mnohem větší možnosti vlastní realizace v plně otevřeném 3D městě. Většinou jsem tedy spíš hrál volnou jízdu než ty časově brutálně náročné mise, a vlastně jsem si jen tak jezdil, dodržoval předpisy apod. Možná si teď ťukáte na čelo, co jsem to za divnýho týpka, ale takhle jsem si prostě hrál, a jak se dočtete později, zůstalo mi to dodnes.

Ještě než přišly hry, které se už více blížily těm dnešním, přišlo první Grand Theft Auto. To byl rok 1997, a pro mě to bylo něco naprosto úžasného. Cože? Tam se dá jezdit kamkoliv a dokonce se dá vystoupit z auta a ukrást si jiné? Ježíšku, to chci a už si nikdy nebudu přát nic jiného! Možná si teď řeknete, že třeba zmíněný Driver vyšel později, ale v té době se ke mně hry prostě dostávaly v naprosto náhodném pořadí a vůbec ne podle data vydání. Byla to vážně jiná doba. Nehledě na to, že některé hry na mě musely počkat, protože jsme doma měli počítač na tátovu práci, který, hlavně na přelomu tisíciletí, byl možná pořád dobrý na práci, ale už vůbec nestačil na hry, jež právě začaly vyžadovat lepší grafické karty apod. Abych ale neodbíhal – Grand Theft Auto pro mě bylo opravdu velké pískoviště. Samozřejmě, dělal jsem mise, dělal jsem bordel a naháněl se s policií, ale také jsem si v něm hrál zase po svém. První díl totiž neodstraňoval vaše zaparkované vozy. Nevím, jestli je neodstraňoval vůbec nebo je ponechával na místě po hodně dlouhou dobu, ale mně to umožnilo si s tím hrát. Jasně, pokud jste při nějaké misi někde jen rychle vyběhli z auta, abyste si ukradli jiné, tak to později bylo špatné, protože pak po městě stála v cestě právě tahle auta a překážela. Jenomže když jsem mise nedělal a jen jsem si hrál, byla to pro mě výhoda, protože jsem si na mapě našel takové pěkné zastrčené parkoviště, a tam jsem si vozil svá oblíbená auta, s nimiž jsem si mohl hrát. Měl jsem tam zaparkovaný třeba kabriolet (na výlety samozřejmě 🙂 ), pak nějaké obyčejné auto, se kterým jsem jako jezdil do práce, no a taky jsem tam měl autobus, protože jsem si někdy hrál na řidiče MHD. 😃 Prostě jsem se naučil město nazpaměť a udělal jsem si trasu se zastávkami, kterou jsem si jednou začas hezky projel, a vždy jsem pěkně na každé zastávce zastavil a představoval si, že vozím lidi. Teď už si na čelo ťukáte určitě.

Ale bylo to skutečně tak. Co mi hra nedala sama o sobě, to jsem si prostě domyslel. Ale v té době to takhle fungovalo všude. I s kámošema venku… Prostě jsme si hráli na všechno možné a představovali si. Přijde mi, že dnešní doba, která nám všechno dává, si za to na oplátku bere naši fantazii. Ale to už bych zabíhal zase někam jinam.

Za zlom v téhle mé seberealizaci v otevřeném světě považuji rok 2001 a příchod prvního Gothica, ale ještě víc pak rok 2002 a The Elder Scrolls III: Morrowind. Gothic samozřejmě měl otevřený svět, ale přesto byl hodně jiný v tom přístupu k němu. Gothic mě totiž táhl spíš tím příběhem a atmosférou, zatímco právě Morrowind mě skutečně nechal „hrát si“. Tenkrát se mu říkalo offline MMORPG, což bylo asi mimo mísu, a já bych spíš řekl, že to bylo prostě pískoviště, což byl pojem, který se v té době ještě asi moc nepoužíval. Samozřejmě, že i Morrowind měl normálně svůj hlavní příběh a různé vedlejší úkoly. Tenkrát působil vážně ohromně, i když možná ne tolik na pamětníky Areny a Daggerfallu. Pro mě to ale byl obří svět, v němž se především dalo na všechno hodit bobek, a jít si prostě hrát. To bylo vážně něco pro mě. Strašně rád jsem sbíral ty tuny předmětů a ve svém domku jsem si je pak syslil. Na to mám vážně krásné vzpomínky.

Těch her pak už bylo víc, kde jsem si mohl hrát. Vzpomínám si také hodně na GTA: Vice City. Tam jsem si, po získání té velké vily na Starfish Island, hrál také, že jezdím jako do práce, občas jsem si vyjel jako na golf nebo na diskotéku. Vypadalo to samozřejmě tak, že jsem prostě přijel na místo a pak si chvíli představoval, že jako dělám to, proč jsem tam jel, a zase jsem jel pěkně zpátky. Je to úsměvné, ale vidím v tom prostě to stejné hraní, jako když si dítě jezdí s autem po pokoji. Taky si představuje něco jiného než auto na koberci. Je možné, že mě vývojáři z Rockstaru tajně sledovali, protože v dalších dílech už mi nadělili mnoho těchto aktivit a různé to setkávání s NPC na bowling apod. (Děkuju mockrát. 😃 )

Obecně musím ale říct, že nejvíc jsem si vždy vyhrál právě ve světech od Bethesdy. Můžeme si tady klidně hodiny povídat o tom, co všechno je na jejich hrách špatně, ale minimálně co se týče té možnosti seberealizace, tak v tom jsou pro mě top. Já samozřejmě vím, že si můžu hrát v sandboxech à la Minecraft, jenomže to je zase něco jiného. Já si sice chci vytvářet obsah a zábavu sám, ale zároveň ve světě, kde také hodně zábavy dostanu od někoho jiného. Nevím, jestli to vysvětluju srozumitelně. Ale mě prostě strašně baví, že si můžu třeba v Oblivionu nebo ve Skyrimu modifikací zakázat fast travel (aby mě to někdy nesvádělo), a všude si pěkně dojdu pěšky nebo na koni. Mám udělaný svůj dům, v něm mám své zásoby, a občas si zajedu do města něco dokoupit. Díky survival modifikaci to navíc je i nutnost, a to mě baví. Jenomže v Minecraftu si jen stavím, zatímco třeba ve Skyrimu si hraju tak, že bydlím, žiju svůj život, a přesto ještě můžu jet na výpravu. Můžu jet za dobrodružstvím, které mi Minecraft a podobné hry tolik nedají. Já prostě v The Elder Scrolls (v jakémkoliv) neběhám po mapě pořád po zuby ozbrojen. Já si v něm hraju na ten obyčejný život. Ve svém domku tedy vždy chodím v obyčejném oblečení. Na běžnou cestu do města se taky nenavlíkám do armoru. Vše mám doma hezky vystavené nebo schované v truhlách, a beru si vždy jen to, co zrovna potřebuju pro danou cestu. Když se pak vrátím z výpravy, vystavím si nové poklady, některé nahážu do bedny „později prodat“, a pak si prostě už v domácím oděvu sednu k ohništi, dám si něco k jídlu, vypiju si pivo. Mimochodem – zkusili jste si ve Skyrimu (nejlépe se sluchátky) někdy úplně vypnout hudbu? To je taky zajímavý zážitek, když najednou můžete naplno vnímat foukání větru a vůbec všechny ty zvuky toho světa.

Dřív tedy zkrátka byly doby, kdy jsem opravdu hodně toužil po otevřených světech, abych si v nich mohl hrát. A naštěstí takových her začalo přibývat. Ale poslední dobou už si zase říkám, že není úplně nutné, aby každá hra měla otevřený svět, když to vlastně není potřeba. Jak ty světy vnímáte vy? Mě na celé tohle téma totiž přivedlo to, že jsem nedávno hrál Horizon II: Forbidden West a krátce na to Starfield. Přemýšlel jsem, proč mě sakra ten svět v Horizon vůbec nezajímá. Vážně… Nemůžu se vůbec přinutit k tomu, abych šel jen tak někam na průzkum. Prostě jedu hlavní linku a víc neřeším. Nechce se mi. Zatímco ve Starfieldu jsem si hned mazlil svou loď a sbíral kdejaké harampádí po všemožných opuštěných základnách atd. Je to právě tím sběrem hromady věcí? Možná částečně, ale tam mi pak nesedí má nepřekonatelná touha toulat se světem Red Dead Redemption 2, kde se žádný bordel nesbírá. Tam se zase jen tak projíždím krajinou, zastavím si u řeky na ryby, koupím si v krámku na cestu nějaký salám a cigára, a večer se pěkně utábořím. Tohle fakt miluju. Strašně mi chybí něco podobného třeba ve třetím Zaklínači. To je další skvělý otevřený svět. Jenomže je zaplněn sice úžasným obsahem, ale jen jednorázovým. Po jeho zkonzumování vše absolutně umře. Je hezké, že mám svou vinici Corvo Bianco, ale k čemu vlastně? Je to jako, kdyby si vývojáři řekli, že hráči dnes chtějí své domky, tak nám prostě jeden dali, ale v jejich pojetí světa je to vlastně úplně k ničemu. Kdyby ten jejich svět uměl nějak fungovat i po skončení příběhu a třeba generoval nějaké zaklínačské zakázky, pak by to bylo něco jiného. Taky vnímáte ten obrovský rozdíl mezi světem Zaklínače a světy od Bethesdy? Vůbec nesrovnávám ostatní kvality těch her, jen princip fungování jejich světů. Zase mě to asi vrací k té myšlence, že mě oslovují hry, které mi umožní hrát si v nich na nějaký život. Například světy všech dílů Assassin‘s Creed jsou určitě zajímavé tím, že se můžete podívat, jak to asi na daném místě kdysi vypadalo, ale jinak mě opět vůbec nezajímají a spíš mě unavují. A pak si proti tomu zahraju třeba Fallout od Bethesdy a už se těším, až prolezu všechny bedny v rozbořené stanici metra a někde si udělám pelech.

Robbajz - 21.10.2023