Vzpomínka na mládí a na hru - Tzar: The Burden of the Crown.
Lidský mozek je do určité míry stále neprobádané území, plné záhadných procesů. Asi tak bych raději akceptoval skutečnost, že si jen tak jedu z práce, přemýšlím ještě o pracovních záležitostech, pak o nějakých domácích povinnostech, nákupech a tak dále, když mi najednou mezi tím vším z neznámých důvodů vytanul na mysl Tzar: The Burden of the Crown.😀 Opravdu nevím, jakou spojitost s mým běžným životem tahle myšlenka měla… Snad, že je těžké břímě být hlavou rodiny, nebo vážně nevím. Ale zkrátka vzpomněl jsem si na tuhle hru z mého dětství a hned se mi v hlavě rozjela celá ta životní zkušenost, kterou jsem s tímto titulem měl.
Tzar: The Burden of the Crown je fantasy real-time strategie od bulharských Haemimont Games AD, která vyšla v roce 2000, a přinesla nám takovou směs obšlehnutých nápadů slavnějších bratříčků, jako byly Dune II, Age of Empires či WarCraft 2. Avšak do, v té době, veleoblíbeného žánru strategií přinesla i svou špetku inovace ve formě levelujících a itemy sbírajících hlavních postav.
Když se ale budu držet své vlastní zkušenosti, tak já byl dítě devadesátých let, které na tátově počítači trávilo svůj čas ve společnosti Dooma, Quaka, Duka…, ale strategie, jako byly třeba Dune II nebo WarCraft, mě v té době ještě jaksi míjely, protože jsem třeba zmíněnou Dunu viděl jen u bratrance ještě na DOSu, a tam mi to přišlo jako něco divného a nezajímavého ve srovnání třeba s Tekkenem či Larou Croft, které už měl hned vedle na PS1. Takže mé opravdové seznámení s celým tímto žánrem bylo cca někdy okolo roku 99, kdy jsem u kámoše spatřil Command & Conquer: Red Alert. Dodnes si vybavuji ten skvělý pocit, když jsem naprosto intuitivně mohl myší ovládat celé ty armády, vojáčky, vrtulníčky… A někde tam se zrodila moje láska k žánru.
Dnes ale píšu o jiné hře…
Šlo nicméně o to, že na přelomu tisíciletí došlo, mimo jiné, také k nějakému boomu 3D grafických akcelerátorů, a herní veřejný prostor zaplnili šílenci, vyznávající jakési Voodoo, které zapříčinilo, že nadupaný stroj mého táty z ničeho nic stál za starou bačkoru. Bohatí kámoši tak dostali nový kompy, kde začali mastit Gothica, Return to Castle Wolfenstein a jiné, zatímco já, do té doby king třídy, jsem se svým Dukem Nukemem mohl jít leda tak… víte kam. No, a jelikož mi žádné nové hry samozřejmě nešly, tak jsem byl nucen uchýlit se k hraní strategií, což bylo právě to jediné, co z novějších her ještě šlapalo (než tedy přišly ty hnusný ve 3D). Současně jsem ale ještě ani zdaleka nebyl v situaci, kdy bych si otevřel Steam, nebo snad i nějaké to válečnéfórum, takže hry byly jen takové, které se ke mně jakkoliv dostaly fyzicky. To znamená, že i když jsem u dalšího kámoše slintal nad Age of Empires 2, tak sám jsem si mohl nechat zajít chuť. (Myslím, že tenkrát byl v místním obchůdku nějaký problém to vypálit.😀)
Ale dostal se ke mně právě Tzar: The Burden of the Crown, a další měsíce mého mladého života měly jasně daný program. Jak už jsem říkal, tehdy jsem „na vlastní prsty“ znal pouze Red Alert a na krátká vyzkoušení i Age of Empires 2, takže Tzar byl pro mě jasný pokus o napodobení právě toho Age of Empires. Tehdy jsme s kámošema hrozně řešili, jak je to vlastně úplně stejný, a že se tam taky těží dřevo a kámen a tak dále.😁
Hrozně se mi ale líbilo, že ta hra vyprávěla příběh, kdy postavičky měly nad hlavou své bubliny a dalo se jim „adventurně“ i odpovídat, což jsem v Age of Empires neviděl. Takže jsem Tzara hájil převážně i tímhle a pak taky tím fantasy zasazením. Jo a taky měl češtinu… A víte, co ještě měl? Jednotky ninjů! Samozřejmě v té době byli ninjové v kurzu, a kdo před barákem nedělal stojky a hvězdy, jako by nebyl. Takže hra, kde jsou ninjové, kteří uměli přeskakovat saltem hradby, tak to bylo něco. Tenkrát mi jen trochu vadilo, že ony hradby nebyly tak pevné jako v "Ejdžích"…, ale to se nepřiznávalo.
Tzar tedy disponoval mimo jiné i editorem, ve kterém se dalo dělat prakticky všechno, takže jsem si další hodiny a hodiny vyhrál právě tam. Samozřejmě jsem si dělal mapy, kde jsem měl už od začátku super namakané pevnosti v evropském stylu, ale jeden jediný panáček, tedy já, byl samozřejmě ninja s OP staty, aby sám porazil všechny. Ach, to byly časy... 😀
Ještě si teď vzpomínám, že Tzar měl i takovou, po delší době, dost vtíravou hudbu, ale já jsem to nakonec přebil novou hvězdou na metalovém nebi, tedy německou kapelou Masterplan, kterou kdykoliv dnes slyším, tak vidím Tzara anebo ještě Robina Hooda: The Legend of Sherwood. Jo, když něco posloucháte pořád a pořád dokola ve spojitosti s nějakou činností, tak se to nezvratně slije dohromady.
Vzpomene si na Tzara vůbec někdo?🙂
Robbajz - 14.10.2024