Plusy

local multiplayer, grafika, ovládání, velmi nápadité levely, měnící se herní mechaniky, prostředí, herní doba, minihry, humorné situace

Mínusy

pár lehce únavných pasáží, trochu hloupě podaná zápletka

Po výborném útěku z vězení ve hře A Way Out pokračuje studio Hazelight ve své kooperační jízdě, takže i toto dílo vyžaduje součinnost dvou hráčů, a je to opět pecka! It Takes Two je tedy také hra pro dva, která si tentokrát nevybrala jako téma nic menšího než záchranu manželství.

May a Cody jsou těsně před rozvodem, což samozřejmě nejvíce odnáší jejich malá dcerka Rose, která si samozřejmě ze všeho nejvíc přeje, aby rodiče zůstali spolu. Její velké přání, podivná Kniha Lásky a trocha slz způsobí, že se oba rodiče převtělí do malých panáčků, které si Rose vyrobila na hraní. Hráči se tak najednou ocitnou v úplně jiné perspektivě domu a blízkého okolí, které navíc kouzelně ožije, takže z Knihy Lásky se stane živý vztahový poradce, který obě hlavní postavy v podstatě donutí zachránit vztah.

Budete tak procházet všemožně se střídajícím a úchvatně vypadajícím prostředím a řešit různorodé hádanky a překážky, k čemuž vám budou pokaždé sloužit jiné nástroje, přičemž samozřejmě platí, že jeden hráč se bez druhého nikam nedostane. Je přitom skoro zarážející, kolik fantazie zde tvůrci předvádí, protože všemožných puzzlů a fyzikálních hrátek je zde tolik, že nebudete věřit, kam na ty nápady chodí. Hra se totiž až na pár výjimek vůbec neunaví a sype jeden nápad za druhým. K tomu všemu si připočtěte všelijaké zábavné minihry či humorné momenty a hned je jasné, že It Takes Two je vážně skvost. Hratelnost je navíc taky bez chyby a celé prostředí vážně dobře vypadá.

Nápadů je zde opravdu hromada a je spodivem, že i tak je hra solidně dlouhá bez většího zaváhání. Přesto jsem se asi dvakrát přistihl v otevřenějších lokacích, že jsem neměl chuť znovu přemýšlet, co dál, takže malé otrávení se dostavilo, byť jen na chvilku. No a druhá věc je celý ten problém s rozpadajícím se manželstvím. Místy mi to přišlo hloupé a například při scéně, kdy malá Rose mluví na mámu, jejíž skutečné tělo spí na gauči, jsem si už musel ťukat na čelo. Mělo to totiž působit smutně, jelikož si jí máma nevšímá a chudinka Rose jí nestojí ani za blbou odpověď. Jenomže haló... máma spí, víme? V takovém stavu obvykle lidé neodpovídají, takže se nemusíme hned nořit na dno emocionálních trosek, o což se tady hra tak nemotorně pokusila.

Jsou to ve výsledku dvě prkotiny, které hru nijak zvlášť nekazí, ale u mě tím 10/10 o vlas unikl. Každopádně je to jedna z dosud nejlepších kooperativních her vůbec.