Plusy

grafika, příběh, hudba, akční tempo

Mínusy

nedokonalý pocit ze střelby, stereotyp, průměrné a tuctové herní mechaniky

Ve Spec Ops: The Line se ujmete role kapitána Walkera a jeho malého Delta týmu, který pátrá po plukovníku Konradovi. Ten se ztratil při pokusu o evakuaci Dubaje, která byla pohřbena v písku.

Prostředí je tedy postapokalyptické a na chvíli dokáže zaujmout tím kontrastem mezi luxusními hotely a písečnou zkázou. Po chvíli mi ale přišlo poněkud sterilní a chudé na detaily, takže jsem neměl chuť jej nějak více zkoumat, což vlastně kvůli koridorovým levelům ani úplně nejde.

Hratelnost samotná je pak naprosto běžná. Hrajete ze třetí osoby a vše okolo využíváte jako kryt. Nepřátelé nabíhají ve velkých počtech a vy tak z krytu do krytu budete postupovat vpřed. Není to nic zvláštního a jedná se o běžný standard. Pocit ze střelby není úplně špatný, ale mohl by být také mnohem lepší. Nepřátelé se po zásahu nepohybují úplně přesvědčivě, což je škoda. Dále mi vadil systém sprintování, kdy stačilo zmáčknout mezerník a hrdina se dal do běhu, při kterém nelze moc dobře měnit směr nebo intuitivně zastavit. Někdy navíc místo běhu začnete třeba léčit kolegu, protože mezerník zde dělá více věcí.

Ze začátku jsem tedy hrál spíše z povinnosti, protože mě Spec Ops nedokázala ničím vyloženě oslnit. Jenomže postupem času jsem zjistil, že má vlastně docela zajímavý příběh, který se ubíral směrem, jaký jsem nečekal, což mě nakonec dokázalo zaujmout natolik, abych hru dohrál až do konce. Herní doba je jen nějakých 5-7 hodin, ale na tento žánr to bohatě stačí a příběh se tak odvypráví bez ztráty dechu, takže především kvůli němu stojí Spec Ops: The Line za vyzkoušení. Dejte mu šanci.