Plusy

atmosféra, prostředí, vlastní útočiště a jeho vylepšování, hororové prvky, gunplay, realistické fotky a videa minulosti

Mínusy

málo lokací, primitivní survival mechaniky, AI nepřátel, zdlouhavé vylepšování dovedností, rušivé zvýraznění předmětů, trochu nejasný a tuhý pohyb přes překážky, neaktivita NPC, inventář, některé mise se opakují, rychlé uložení se neukládá na místě použití, nudné opakování času

26. dubna 1986 došlo v černobylské jaderné elektrárně k havárii, která znamenala katastrofu pro celý svět a především pro obyvatele přilehlého města Pripjať. Právě do této Zóny se po třiceti letech vydáme v roli Igora Khymynuka, vědce, který v Pripjati kdysi žil, a budeme pátrat po osudu jeho dávno ztracené snoubenky, Taťány.

Aby radiací zamořená Zóna nebyla sama o sobě příliš obyčejná, vymysleli autoři ještě podivný zelený kámen, zvaný Chernobylite, který vznikl na místě havárie, a umožnil cestování napříč časoprostorem. To znamená, že z jiné dimenze k nám pronikají podivné příšery, které nám kromě vojáků budou stát v cestě, a také právě pomocí tohoto Chernobylitu budeme cestovat skrze portály na jednotlivé mise a zase zpět. Aby toho nebylo málo, tak nám hra dovolí také cestovat časem a měnit jednotlivá rozhodnutí tak, aby se dala poskládat správná kombinace událostí, jež nás dovede k dokončení hry.

Hratelnost je pak v podstatě takový mix žánrů. Najdeme tady klasickou střílečku, stealth, ale také se budeme starat o svou základnu a tým kumpánů. Dalo by se říct, že tento styl trochu připomíná hru This War of Mine, ovšem tady jsou veškeré survival mechaniky naprosto primitivní, což je škoda. Zkrátka, náš tým potřebuje zázemí, takže musíme mít pro každého postel, nějaké základní vybavení a hlavně potraviny. S vybavováním základny si můžeme docela vyhrát a je to i zábava, avšak není to nakonec moc důležité a opravdu hodně věcí ani nemusíme nikdy použít nebo postavit. A právě po vzoru zmíněného This War of Mine je i Chernobylite rozdělen do jednotlivých dní, kdy každé ráno vybereme nějakou misi, na kterou půjdeme sami, a pak další, na které pošleme jednotlivé členy týmu. Na konci se vždy ukáže, kdo byl jak úspěšný, a rozdělíme potravinové příděly. Tohle je dost zajímavá herní mechanika, která ale mohla být propracovaná mnohem víc do hloubky. Jde o to, že všechny suroviny posbíráme velmi snadno, protože se válí všude, a není tak vůbec problém řešit nějaké potraviny a morální dilemata, kdo si zaslouží jaký příděl. Tohle je vážně škoda.

Co se týče jednotlivých misí, tak ty se odehrávájí v Zóně, která je ale rozdělená do několika málo lokací, jež se bohužel pořád opakují. Vždy se jedná o to, že musíme dojít na určené místo, tam něco zmáčknout nebo udělat a vrátit se zpět na základnu. To navíc vždy uděláme portálem. Takže se zkrátka objevíme v lokaci, doběhneme na místo, proplížíme se kolem úplně tupých vojáků a je konec. Dost často takové mise trvají třeba i jen deset minut. Později, když už budeme mít vybavení a lokace dobře poznáme, tak můžeme vše dokončovat ještě rychleji. Jde o to, že s vylepšenými dovednostmi se dá celý stealth hodit za hlavu a zkrátka se prostřílet. Musím tedy ale říct, že gunplay je tady takový dobře těžkopádný a baví rozhodně víc než stealth, při kterém nás vojáci nevidí ani když jim klečíme u nohou. Navíc tiché zabíjení tady moc nefunguje, protože to nás zase nepřátelé zaznamenají pro změnu až moc dobře.

Samotné vyprávění příběhu je poutavé a nese i jisté hororové prvky. Odhalování možností Chernobylitu a hrátky s časem jsou pak také zajímavé, ale řekl bych, že i toto je nápad, který autoři nevyužili úplně dobře. Potíž je v tom, že naše příběhová rozhodnutí, která samozřejmě vždy potěší jednoho, ale naštvou druhého, a někdy dokáží i nemile překvapit, bohužel nakonec nemají moc váhu či dopad, jelikož nám hra umožní cestováním v čase tato rozhodnutí měnit. Cestování v čase zní rozhodně dost dobře, ale když víme, že všechno jde nakonec změnit, tak ta rozhodnutí v daný moment ztratí všechnu tu osudovost a definitivnost, s níž je potřeba se vyrovnat a jít dál. Navíc jsem se přistihl, že mě neustálé opakování starých událostí začalo už docela otravovat a radši jsem nahrál starší uloženou pozici, než abych musel znovu absolvovat cestu mezi časovými krystaly a znovu poslouchat staré rozhovory. K tomu mě hned napadá další zápor, a sice quick save, který se dá použít kdykoliv a kdekoliv a tváří se jako funkční věc, avšak neuloží nám postup v daný okamžik, byť se to tak podle zobrazení ikonky v rohu jeví. Namísto toho se ale postup uloží jen na určeném checkpointu, což mi pro quick save přijde dost divné.

Další otravnou věcí je také trénování dovedností. Líbí se mi, že různé dovednosti nás učí jednotliví členové týmu, takže podobně jako například v sérii Gothic musíme jít za daným člověkem a ten nás něco naučí. Jenomže tady se to musíme jít naučit doopravdy, což sice může hrát do karet imerzi, ale ve skutečnosti je to strašně otravné. To znamená, že pokaždé, když se budeme chtít naučit třeba lepšímu plížení, tak budeme muset s danou osobou jít ven a tam se kolem ní proplížit. Super... poprvé... nuda podruhé, totální otrava potřetí a dál.

Chernobylite vlastně není špatná hra, jak se z textu může zdát. Má hodně problémů a nevyužitý potenciál, ale vypráví zajímavý příběh v rozhodně zajímavém prostředí. Navíc pro fanoušky zmíněných žánrů či možná her, jako jsou S.T.A.L.K.E.R. nebo Metro, to asi chyba nebude.